CESTOVÁNÍ

NEAPOL – Vidět Neapol, ochutnat tam pizzu a zemřít

Neapol – špinavý, chaotický město s naprosto jedinečnou atmosférou a nejlepší pizzou na světě!
V srpnu jsme jeli roadtrip po Itálii. Samozřejmě, že jsme začali od severu, a ne od Neapole, a chtěla jsem o tom sice psát chronologicky, jenže dneska jdeme na večeři do San Carlo v Dittrichově ulici, a já nemůžu myslet na nic jinýho, než na jejich pizzu, protože jejich pizza je úplně stejná, jako pizza, kterou jsem měla v Neapoli, a ta pizza v Neapoli byla nejlepší pizza na světě, tím pádem je i pizza v San Carlo nejlepší na světě. (Aristotelova logika v praxi)
A proto jsem teda seriál o Itálii začala v prostředku, od Neapole.
No a Neapol?

 Neapol

Vedro. Vedro, strašný vedro. To byly nejsilnější první dojmy.
Měli jsme hotel docela daleko od centra, protože jsme jeli autem a nebyla jsem si úplně jistá, jak je to s parkováním v centru a celkově jsem měla z Neapole trochu obavy, představovala jsem si to děsně chaotický a špinavý a takový divoký, a nakonec to bylo ještě daleko chaotičtější, špinavější a divočejší, ale já z toho byla totálně okouzlená.
No abych se vrátila k tomu parkování, tak na to byl náš hotel super – měl krytý hlídaný parkoviště v ceně, takže pokud jedete roadtrip po Itálii i přes Neapol, tak doporučuju. Jmenuje se JFK Hotel. Když jsem hledala ubytování, tak jsem nebyla právě úplně nadšená, protože jsem si představovala nějakou špeluňku v zašlým hotelu někde přímo v centru, nejlíp s výhledem na Neapolský záliv a Vesuv a taky v té ulici bude všude pověšený prádlo napříč mezi domy a do oken nám bude vonět pizza, protože bude vonět strašně silně, aby k nám do toho okna došplhala, protože musíme být v nejvyšším patře, aby byl vidět ten Vesuv a tak, že. A taky budeme mít takovej ten malej balkónek s kovaným zábradlím. Tam si dáme večer prossecco a budeme koukat na Vesuv, kterej čistě kvůli nám ufoukne takovou malou, neškodnou erupci, jenom pro efekt.
No ale! Protože jsme jeli tím autem a museli jsme řešit všude parkování, a na tom parkování záleželo úplně nejvíc, my klidně ať v chlívě, hlavně že auto bude mít pohodlí (takže například v Pompejích jsme zaplatili asi 30 éček za parkování plus dalších asi 30 éček dal B dědkovi, co to tam hlídal, protože dědek na něj vytasil a totálně ho zmanipuloval teorií „je levnější, když mi zaplatíš hodně, ale já ti to pohlídám dobře, než kdyby ti to auto někdo nabořil, nebo dokonce ukradnul, to by ses nedoplatil, takže vlastně ušetříš“. Tím pádem se kolikrát stalo, že auto si bydlelo za větší prachy, než my jsme dali za ubytování. Mimochodem, musím vymyslet a vyzkoušet na něj nějakou variantu týhle manipulace, která by se hodila zase mně.

 Ale abych se dostala k Neapoli a hotelu. Bydleli jsme teda v JFK Hotelu, kterej byl naprostej opak toho, co jsem si představovala, ale fakt ho můžu doporučit, pokud Vám taky na autě záleží víc, než na vlastním pohodlí. Teda ten hotel pohodlnej je, pokoje čistý, snídaně super, cena taky, ale není v centru. Což nám přineslo další nevšední zážitek, protože do centra jsme jeli od toho hotelu vlakem/metrem/nebocotobylo. Zastávka je kousek od hotelu. Sice jsme pak pobíhali z jednoho nástupiště na druhý a netušili, kterým směrem se dát, ale nakonec jsme to odhadli dobře. Jízda tím vlakem/metrem je zážitek, kterej bych vám neradila vynechat, jinak asi Neapol nepoznáte.
Ale radím tím jet za bílýho dne (v noci do hotelu jsme si vzali taxíka), tak dalece duch Neapole poznat asi netoužíte. Ten vlak je naprosto šílenej, souprava stará asi sto dvacet let (teda na páru to už nejede), všude graffiti, strašnej bordel, a směs všech barev, ras a náboženství. Nemáte vůbec pocit, že jste v Evropě. Jak říkám, za dne super, v noci bych to radši neriskovala, byly tam takový zvláštní existence.
Protože se první dojem z Neapole nedá moc určit dle okolí hotelu, to je prostě někde u hlavní silnice, v okolí je akorát tak benzínka a ten vlak, těšila jsem se, až vylezeme na nádraží, přímo v centru města, jestli to bude fakt tak, jak si to představuju.
První dojem? To se popsat nedá, to se fakt musí zažít a pak teda zemřít.
Já nadšená, totálně u vytržení, B nadšenej podstatně míň, svoje první dojmy, poslední dojmy i dojmy po půl roce od naší návštěvy shrnuje větou: „Naples is a shithole“. Po tom, co jsme tam měli nejlepší pizzu na světě, se k tomu vyjádřil takhle: Naples is a shit hole but the pizza is bellissimo“.
 
Příšerně špinavý ulice, příšerně špinavý domy, příšernej kravál, příšernej smrad a příšerně vlezlý prodavači snad VŠEHO. Na těch špinavých ulicích, pod špinavýma barákama, mezi kterejma jsou, samozřejmě, to přece ani nemohlo bejt jinak, přesně tak jsem si to představovala, pověšený šňůry na prádlo a prádlo visí taky VŠUDE ve všech patrech a vejškách, jsou stánky, a u těch stánků… (jojo, taky jsem si to začala zpívat…na leevnou kráááásuuu) … jsou tuny blikajícího, pestrobarevnýho zboží z Číny. A fejkový brejle, a kabelky, a boty, fejkový všechno. Já to chtěla všechno prohlídnout, všude se podívat, ale B mě táhnul z toho totálního chaosu pryč, protože měl strašnej hlad, a do Neapole jsme jeli samozřejmě a především kvůli pizze. 
 

Naše další večerní prohlídka Neapole se proto nesla jenom v duchu zběsilýho hledání pizzy. Tady byl ale problém, protože B to chtěl hned a tady a teď, já chtěla najít to nejlepší z nejlepšího, aby mi nebylo líto, že zapadneme do první hospody, já se tam totálně přežeru, a pak najdeme nějakou, kde by se mi to líbilo víc, ale už budu přežraná a nebudu si moct dát další pizzu i tam.
Takže já hledala na Tripadvisoru, chtěla jsem jít někam směrem k zálivu, bo jsem chtěla hezkej výhled a prostě všechno, a B byl vzteklej, protože chtěl prostě JÍST, a strašně se mu tam nelíbilo, zatímco já tam poletovala s otevřenou hubou a všemu se divila. 
Takže jsme úprkem proletěli Via Toledo směrem dolů k zálivu a kam kázal TripAdvisor, ale všechno to bylo tak nějak daleko a já byla zoufalá, protože jsem chtěla vidět aspoň deset restaurací, než si vyberu tu, kde chci jíst, protože jestli něco nesnáším nejvíc na světě, tak je to sednou si někde a zjistit, že za rohem se mi to líbí víc, a celkově si projít a prozkoumat ten neskutečnej chaos, a B zas nesnáší nejvíc na světě to, že já jsem schopná jít po městě, hledat, kde se najíme, vidět nějakou restauraci jako první, nejít tam, a po dvou hodinách hledání zjistit, že nejlepší byla ta první, snažit se tam vrátit a další hodinu to hledat. Takže nakonec jsem řekla, že teda Tripadvisor nic, a že zapadneme do těch tmavých, postranních, strašidelných uliček, že tam určitě najdeme něco autentickýho. 
 
No… pak jsme se ztratili v takovejch hoooodně, ale fakt hoooooodně obskurních uličkách a našli jsme se zas na začátku Via Toledo, samozřejmě u první picérky, kterou jsme viděli, a kam já jsem nechtěla jít, protože byla strčená v malinkatý úzký uličce, ve který byl bordel, byly tam jenom plastový židle a stoly a popelnice. Nebyl výhled a tak. Leda na ty popelnice. B řekl, že nikam jinam nejde, páč se určitě bál, že se zas ztratíme v těch rajskejch  obskurních uličkách, tak teda jo no.
A teda výsledek byl naprosto dokonalej. Přesvědčilo mě teda i to, že tam nebyli vůbec žádný turisti, ale jenom místní, a navíc si tam místní skoro po davech (dobře, bylo jich tam třeba 15 za tu naši večeři) chodili pro pizzu s sebou.
Takže když si pro to chodí Ital a čeká tam na to na ulici a zatím sedí na popelnici (nerýmuje se to?), tak to asi bude dobrý. Bylo to výborný! Doporučuju teda Pizzaioli Veracina Via Toledo, i když výhled na záliv nečekejte a nějak zvlášť romantický prostředí teda taky ne, ale ta pizza byla dokonalá. I ta buvolí mozzarella, co jsme měli jako předkrm ,a i to prosciutto crudo a vino della casa. Seděli jsme venku a ta ulička je trochu z kopce, takže jsme z kopce měli i stůl a židle, ale s tou pizzou to z kopce nejde vůbec, do tý jsem chtěla skočit a plavat si tam uprostřed v tý rozpuštěný buvolí mozzarelle, přikrejt se tím jako peřinkou, potápět se v kapkách olivovýho oleje.
 

 
Po večeři jsme se šli pojít někam k zálivu, jenže už bylo fakt hrozně pozdě, takže jsme toho projít moc nestihli 🙁 Jen jsme se tak courali a ještě si dali pití u vody u nějakýho stánku, co tam byly jen plastový židle a žádný turisti a samý místní, a pak jsme vzali taxíka a jeli zpátky na hotel. Už jsme toho tam bohužel moc nestihli, já bych tam klidně ještě den zůstala, ale B chtěl co nejdřív „z tý shithole“ vypadnout  🙂
Druhej den jsme teda už spěchali do Pompejí a na pobřeží Amalfi, kde jsme měli někde najít ubytko a přespat, ale jaksi to nedopadlo, protože v pátek odpoledne byl na Amalfi celej svět, nebylo se možný vůbec prodrat kamkoliv, jakej byl šílenej provoz, a prostě celkově jsme z toho byli otrávený a místo noci tam jsme radši jeli až za Amalfi.
Pompeje byly úžasný, ale bylo asi 70 stupňů ve stínu a to tam NIKDE žádnej stín NENÍ, takže jsme docela trpěli. Fakt jsem měla pocit, že mě to spálí zaživa jako ta láva od sopky. Ale o tom snad někdy příště. Projeli jsme toho v Itálii strašně moc, a nějak se nemám pořád k tomu to sepsat. 

A dneska bude pizza v San Carlo. Doporučuju ji tak moc, že bych vám všem nejradši okamžitě nařídila, ať tam jdete teďka hnedka. Jenže to bych na tu svoji musela moc dlouho čekat, takže dneska tam nechoďte!

A pokračování taky příště. 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *