WHITE RABBIT

Stěhujeme se do Mexika?!

Když jsem byla malá, tak jsem nejvíc ze všeho chtěla bejt, ještě kromě Zikmunda a Hanzelky, herečka. Vždycky jsem si představovala, jak k nám do školy přijde nějakej známej pan režisér, co hledá děti do novýho filmu, a mě si tam vybere. Rovnou na hlavní roli, samozřejmě. Už snad od první třídy jsem vykládala, že budu jednou studovat DAMU, a důležitě k tomu dodávala, že je to zkratka pro Divadelní faktultu akademie múzických umění.
Začala jsem chodit do čtvrtý třídy, slavnej režisér k nám nepřijel, na žádnej konkurz mě taky nikdy nikdo nevzal, dětská hvězda se ze mě teda nestala, a my jsme se s našima přestěhovali do Mexika.

 

 

Vrátili jsme se, já začala chodit na gympl, po šesti letech v Mexiku jsem uměla perfektně španělsky, pořád jsem věděla, že bych chtěla bejt héérečka, učila jsem se nazpaměť básničky, monology z Manon Lescaut a Julie, dokonce i Hamleta, protože co kdybych natrefila na nějakýho progresivního režiséra, kterej udělá z Hamleta ženskou roli, a dál jsem pro to neudělala NIC. Nikdy jsem si ani nepodala přihlášku na DAMU, a všechny ty monology, který si dodneška pamatuju, si můžu přeříkávat maximálně, když jedu sama v autě a nudím se. Nikdy jsem pro to neudělala nic taky proto, že když jsem to zmínila, tak jsem vždycky slyšela, že jsem blázen, že takovejch je, že neumím ani zpívat a to herečky umět musej, a navíc umím perfektně španělsky, takže bych to měla využít, a ne se zahrabat někde v oblastním divadle.

 

Když teda ne herečka, tak válečná reportérka. To ale není práce pro ženskou, a přece jsem normální a nebudu jezdit někde do válečnejch oblastí, nemejt se, smrdět, a riskovat život. Taky pravda. Tak budu jenom novinářka, zahraniční dopisovatelka, budu cestovat po celým světě, a žádnej den nebude stejnej. Pro začátek bych taky na pár let mohla lítat třeba s Emirates. Nebo budu tlumočnice, tlumočit obchodní jednání podnikatelům v Asii, státní návštěvy v Jižní Americe, lítat po Evropě. Mohla bych mít cestovku a jezdit domlouvat kontrakty s hotelama v exotických destinacích, a nebo svůj hotýlek někde na krásný pláži, hlavně, ať je to moje, není to stereotypní, a nepracuju pro nikoho jinýho, hlavně nesedět 9 hodin denně pořád v jedný stejný kanceláři, nebo ještě hůř v openspejsu v korporátu, a dělat pořád dokola ty stejný věci, to bych umřela.

 

Mezitím jsem se nedostala na žurnalistiku, dokončila bakaláře na cestovním ruchu, pokračovala, bůhvíproč, na magistra z Iberoamerikanistiky na Karlovce, odjela na půl roku studovat do Mexika, dostala se na dalšího magistra na Tlumočení a překlad, jezdila u toho provádět, učila španělštinu, občas překládala a tlumočila, a pořád nevěděla, co PŘESNĚ budu jednou dělat, protože jsem měla tisíc plánů a nápadů, a nebyla si jistá, kterej by mě bavil víc.

 

Dokončila jsem školu, poslouchala, že bych si měla najít pořádnou, normální práci, šla jsem na výběrko do korporátu, jen to zkusím, stejně se tam nedostanu, práci dostala, poslouchala, že bych byla blbá, kdybych to nevzala, měla bych mít nějakou tu normální práci, a přestat pořád vymejšlet nějaký podnikání a volnou nohu, co to je za jistotu, nastoupila do korporátu, první den jsem cestou do práce brečela, že tam strašně nechci, chodila tam tři měsíce, seděla na poradách s naprosto prázným pohledem a absolutním nezájmem o jakoukoliv kariéru v tomhle prostředí, skoro každej den doma brečela, že to tam nenávidim, a poslední den zkušebky jsem odešla. Protože bych ale měla mít nějakou normální práci, hned ten samej tejden jsem nastoupila do další práce, do cestovky. Práce mě sice bavila víc, než v korporátu, ale stejně jsem nebyla vůbec spokojená, strašně mi vadilo, že pracuju na někoho, kdo ty koule měl a založil si vlastní podnikání, takový to klišé o tom, že si máš jít za svým snem, nebo budeš makat na snu někoho jinýho, mi pořád neúprosně strašilo v hlavě.

Tohle je ono:

 

Skončila jsem v cestovce, chtěla pracovat sama na sebe, začala jsem tlumočit, překládat, učit španělštinu a angličtinu, provádět, měla jsem stopadestáttisíc nápadů, v čem bych ještě mohla podnikat, nic nedotáhla pořádně do konce, zkusila jsem jen tak, stejně mě určitě nevyberou, výběrko na mexickou ambasádu, místo jsem dostala, a sama sebe sabotovala tím, že je to jistota, asi bych fakt měla mít nějakou normální práci, pravidelnej měsíční příjem, lukrativní místo, přece to neodmítnu, měla bych přestat vymejšlet blbosti, nějaký svoje podnikání… a zavřela jsem se na další roky do kanceláře.

 

Každej den stejnej, a v hlavě tisíc plánů, co bych mohla dělat, ani jeden dotaženej do konce, ale mohla bych ty nápady prodávat, a hltání článků o lidech, co se toho nebáli, riskovali, nenechali se svázat pracovní dobou od osmi do pěti, pravidelným měsíčním nic moc příjmem a stravenkama, a závist, že já na to nemám koule.

 

Tu frustraci z každodenního stereotypu, kterej mě konečně rozhoupal něco dělat, jsem, s trochou nadsázky, vypsala TADY v takovým úvodu k tomuhle článku.

 

A kam vlastně mířím těma kecama o tom, že jsem chtěla bejt herečka, válečná reportérka, cokoliv, jenom ne kancelářská krysa?

 

I když jsem neměla nikdy úplně přesně jasno, co CHCI dělat, odjakživa jsem věděla, co dělat NECHCI.

 

A najednou, ani nevím jak, jsem se nechala semlít tou falešnou představou nějaký imaginární jistoty, a přesně to, co jsem NIKDY dělat NECHTĚLA, jsem dělala. Seděla jsem v práci, co mě buď vůbec a nebo, v lepším případě, nijak zvlášť nebavila, neuměla si představit, že to budu dělat do konce života a  pořád měla pocit, že to musí bejt dočasný a jednou se z toho urvu a budu mít něco svýho, co mě bude bavit, na čem mi bude záležet, co bude kreativní, MOJE, a uvidím v tom smysl.

Prahu miluju, ale začala jsem si taky říkat, když je tolik krásnejch míst na světě, proč musím bejt zrovna tady, a minimálně 4 měsíce v roce si stěžovat, že nesvítí sluníčko, a je mi zima? A proč nejsem třeba v Mexiku, když je tam moje druhý doma?

 

JO, a teď se na scéně konečně objeví HOLBOX.  A za chvíli i Michal (protože teď píšu tenhle článek, a Michal se mě pořád ptá, jestli píšu něco o něm, a je zklamanej, že ne)  

 

I když jsem v Mexiku strávila tolik let, i když jsem ho skoro celý procestovala, i když tam jezdím každej rok, tak Holbox byl místo, kde jsem nikdy nebyla a vlastně o něm nic moc nevěděla, měla jsem povědomí o jeho existenci a to je všechno.

Pak to byla vlastně trochu náhoda. Mám kamarády v Mexiku, co mají kamarádku, která nikdy nebyla úplně moc moje kamarádka, zas tak moc jsme se neznaly, párkrát jsme se někde potkaly, a po asi deseti letech, co se tak nějak známe, jsme se přidaly na FB. A tam jsem viděla, že se s manželem přestěhovali na Holbox a otevřeli si tam restauraci.

 

 

Další do mojí sbírky lidí, kterejm závidim, že na něco měli koule, zatímco já sedím v práci, která mě nebaví, v zimě, která mě nebaví, nic s tím nedělám, a stárnu 😀 (to mělo bejt filozofický).

Pak jsem v létě 2017 koupila na leden 2018 letenky do Mexika, že tam musím vzít Michala (ano, tady se Michal objevil na scéně 😀 ). Začala jsem okamžitě plánovat itinerář cesty (ta moje porucha), a naplánovala i cestu na 4 dny na Holbox. Pořád jsem koukala na fotky a na videa, strašně jsem se tam těšila, a pak mě napadlo, že by to vlastně mohlo být úplně ideální místo, kde koupit pozemek jako investici, protože to zatím není tak profláknutý, takže by to nemuselo být ani tak drahý, a časem tam bude jezdit hrozně moc turistů, a kdo ví, třeba pak přijde nějakej velkej investor, a ten pozemek odkoupí za desetinásobek ceny… a nebo bychom se tam mohli rovnou přestěhovat!

Začala jsem na netu hledat nějaký pozemky nebo nemovitosti, jen tak, z nudy, a našla jsem na prodej dům. No, dům. Chýši 😀 Spíš taková garáž. Polorozpadlá. S dvěma ložnicema, koupelnou, kuchyňkou, a dvorkem. Za cenu garsonky na Čerňáku, ale spíš míň. A byla jsem z toho nadšená, koupíme, namalujeme to na růžovo, zařídíme, budeme tam jezdit a pronajímat to přes Airbnb, jednoduchý. S tímhle jsem přijela za Michalem. Pamatuju si, že jsme seděli v Léta páně v Dolních Počernicích, já pila aperol, a strašně nadšeně jsem to do Michala hustila. Myslela jsem si, že mě s tím pošle někam, ale překvapivě neposlal. Pak jsem to strašně nadšeně ukazovala i našim a dalším lidem, který se na to tak nadšeně netvářili, přece jenom to fakt vypadalo jak garáž. Taková ošklivější garáž. Hodně ošklivá garáž. Jak je vidět i na fotce 😀 

 

 

Takže jsem začala hledat jinej barák.

 

 

 

Našla jsem několik domů, psala si s majiteli, domlouvala prohlídky na leden, až tam pojedem, pořád jsme se o tom doma bavili, ale tak nějak to zas přestávalo být reálný, všechno bylo moc drahý, na nic z toho bychom neměli, a už se z toho stávala jen taková utopie.

 

Pak jsme na Holbox konečně poprvé přijeli, a já hnedka věděla, že to je přesně to místo, kde bych fakt chtěla žít.
Žádný metro. Žádná zima. Žádný nasraný lidi. Žádný fronty a vítr na eskalátorech. Žádný auta.

Prázdný pláže. Karibik. Slunce. Barvy.

 

Jenže jsme jezdili okolo, koukali se na ty domy, co byly v nabídce, a věděli, že na to prostě nemáme. Viděli jsme i pozemky, bavili jsme se o tom, že by bylo super tam koupit pozemek, plánovali si, jak bychom tam postavili chatky a udělali z toho strašně cool hostel, ale zároveň se všechno to plánování tak nějak zase začalo přetransformovávat jenom do obyčejnýho snění.

 

 

Z Holboxe jsme se přesunuli do Tulúmu, a tam jsem poprvé v životě viděla glamping – glamour camping. Byla jsem z toho konceptu nadšená. Stany, ale přitom luxusně vybavený, jako na safari v Africe, s koupelnou, klimatizací… Přišlo mi to strašně jiný, strašně hustý, strašně exotický. A říkala jsem si, že glamping je přesně to, co bych si hrozně přála postavit na Holboxi. Jenže už jsem věděla, že to je jenom sen, protože nikdy nebudeme mít na to, abychom tam koupili pozemek, a ještě na něm něco postavili, i kdybychom to riskli a chtěli se strašně moc zadlužit, stejně nám nikdy žádná banka nepůjčí tolik, aby nám to stačilo na obojí.

 

 

Vrátili jsme se z Mexika, Holbox s těžkým srdcem odložili na neurčito, ale rozhodli jsme se, že se na všechno vykašleme, že nás už takhle žít nebaví, že v září se vším skončíme, prodáme auta, pronajmeme byty, a pojedeme na cestu kolem světa.

 

Budeme následovat bílýho králíka. Toho, za kterým Alenka běžela do Říše divů.

 

Pár dní na to mi říká Michal, že mluvil s kamarádem Arnoštem, vyprávěl mu o Holboxi, jak je tam krásně, jak jsme tam chtěli něco koupit a žít tam, ale že na to nemáme, tak asi nic. A že mu na to Arnošt řekl, že má nějaký peníze, který by chtěl do něčeho investovat, a tohle ho zajímá, tak bychom se mohli sejít, a něco spolu zkusit vymyslet.

 

Sešli jsme v Pubu na Smíchově, a já řekla: Co kdybychom tam koupili pozemek a postavili glamping?

 

 

 


 

Takhle to začalo, už to nějak pokračuje, a ještě nevíme, jak to dopadne. Články najdete v sekci WHITE RABBIT. A navíc to všechno můžete sledovat nejenom tady na blogu, ale hlavně na našem YouTube kanálu FOLLOW THE WHITE RABBIT – tady je první díl týhle naší malý reality show:

(A nezapomeňte nám dát odběr, jo? Každý pondělí bude nový video. ) 

 

 

 

 

4 komentáře

  • Ajuš

    Co jen říci? Po hodně, hodně, hodně dlouhé době jsem si přečetla nějaký článek, pustila si video a řekla si: „Wow!“ Tohle bude konečně něco, co mě bude opravdu bavit (proto jsem opravdu happy, že jste už vydali i druhý díl – hned si ho musím pustit). 🙂
    Lidi, opravdu vám neskutečně fandím a obdivuji vás. Vím, co je to chodit denně do práce, plnit normy a mít pocit, že to k něčemu nevede – a ano, už přes rok pravidelně při škole docházím do „openspejsu“ v jednom korporátu. Zhurba před půl rokem jsem si začala klást takové ty otázky, zda opravdu něco takového chci. Na jednu stranu teď dodělám inženýra, už mám práci v celkem zajímavé společnosti, tak co mi brání v tom začít hned ty další věci z toho velkého životního systému (vzít si hypotéku, postavit si dům, vdát se, udělat si děti, a pak se nějak dočkat toho důchodu). Na druhou stranu – jsem mladá, a žiju v době, kdy mám spousty možností. Proč je tedy nevyužít? Na tohle téma mám již pár týdnů rozepsaný článek, který se mi teď někdy snad podaří konečně dotáhnout. 😀

    V hlavě se mi tak už pomalu začal rýsovat jistý plán – sice o dost skromnější než postavit si hotýlek v Mexiku, ale asi bych pak neskutečně litovala toho, kdybych ho nerealizovala. Jelikož je ještě téměř v plenkách, ví o něm jen pár známých, ale dovedu si představit, že se dočkám podobných reakcí jako ty, když ses rozhodovala zda budeš pracovat na sebe.

    Těším se na další díl a články, a přeji vám mnoho úspěchů. 🙂

    • Bara

      Ježiš já strašně strašně moc děkuju za komentář, si neumíš představit, jakou z něj mám radost!!!

      To se tak hezky poslouchá, že to někoho baví, že to neděláme úplně zbytečně 🙂 Doufám, že tě bavil i druhej díl, že jsme ti to nadšení nezkazili :)))

      Fakt strašně moc díky, to fandění budeme dost potřebovat.

      Tak tyhle otázky, jestli to doopravdy chci a kam mířim a tak, ty jsem měla posledních asi 10 let, snad co jsem vylezla z gymplu 😀 a když jsem začala chodit do práce, tak to bylo ještě horší, pořád jsem nad tím přemejšlela, ale bylo strašně těžký to udělat a změnit, když už se jednou dostaneš do toho kolotoče korporátu, ale když to uděláš, tak ti to pak zpětně přijde hrozně jednoduchý a je pak strašně jednoduchý radit ostatním, že by to měli udělat taky 😀 Protože se ti najednou uleví a vidíš, že to jde 😀 Takže běž do toho!!!

      Já měla takovej problém celý tohle období, a to, že jsem si v každý fázi připadala stará, abych něco změnila, jakože mi bylo dvacet pět a přišlo mi že už je jako pozdě všechno od základu změnit, že jsem to měla udělat třeba ve dvaceti…a přesně, že bych měla dál pokračovat v tý cestě za hypotékou (kterou už mimochodem mám 😀 ) a dovolenou v Chorvatsku… a teď samozřejmě, když mi je 31, tak si řikám, ty jsi byla taaaaak blbá, vždyť v těch 25 jsi byla na začátku, prej stará… no a bylo mi jasný, že se rozhoupu buď teď, a nebo už fakt nikdy.
      TAKŽE, jestli tě to taky úplně nebaví a máš nějakej sen a nápad, tak běž do toho, dopadne to dobře, a když to nedopadne, tak ta práce v openspejsu na tebe bude čekat vždycky, máš před sebou ještě skoro padesát let který v tom korporátu můžeš prosedět, ono to na tebe počká! (teď mám takový chytrý kecy, a přitom vůbec nevim, jak dopadneme my 😀 ).

      Fakt hrozně moc děkuju a taky přeju hodně úspechů!

      • Renegade88

        Ahoj Báro,
        uvažujeme, že bychom na listopad koupili letenky do Mexika a na několik měsíců, minimálně na 3 se tam odstěhovali. Při hledání informací na internetu jsem narazil na tvůj blog, který se mi moc líbí. Zvlášť mě ale zaujal White rabbit. Bylo by možné na tebe získat nějaký kontakt, kde bychom si mohli napsat soukromě?

        Díky

        Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *