ČLÁNKY

Můj první seskok padákem! Přežila jsem!

Nejsem úplně fanda do adrenalinovejch sportů. Mívám problém se nezabít i při obyčejný chůzi, takže jakákoliv trochu náročnější činnost už pro mě vlastně adrenalinovej sport je. Od malička se o všechno pořád přerážim a do všeho bourám, a možná i proto se o sebe taky od malička hystericky bojim. Ten záchvat, co jsem měla, když mě naši asi v osmi letech poprvé vzali na sjezdovku, a já byla přesvědčená, že se rozsekám o plot baráku pod kopcem nebo o ten jeden strom, kterej tam chudák tak nevinně stál, ale já už viděla, jak si o něj srážim vaz! Po asi půl hodně mýho hysterickýho pláče mě táta zmlátil hůlkou, já ho doma napráskala mámě, ta mu vyčetla, že vůbec nemá trpělivost, druhej den mě na tu sjezdovku vzala ona, hysterickej záchvat se opakoval, hůlkou mě ztřískala po pěti minutách, a další zimu jsme se naštěstí odstěhovali do Mexika, takže můj lyžařskej talent mohl dalších 8 let spát.

O těch 8 let později jsem se na lyžáku s gymplem na sjezdovce ocitla podruhý, ve svítivě žlutý, 15 let starý kombinéze velikosti 42 (já měla vel. 32), díky který jsem si vysloužila přezdívku Kuře, což to je přesně to, co chceš, když ti je 16 a chceš bejt před ostatníma děckama ve značkovejch hadrech cool, a s asi dva metry dlouhejma lyžema, který si mamka pořídila někdy na střední a u kterejch nefungovalo vázání. Ráno mi do něj třískli kladivem, aby se zapnulo, a pak celej den nešlo vypnout, dokud do něj večer zas netřískli kladivem. Nevyplo nikdy,ani když jsem se co deset metrů rozsekala na svahu, ani když jsem podesátý spadla z pomy a dvě hodiny se válela v závějích, ani když jsem zajela do lesa, abych se vyčurala. Ale ten adrenalinovej rauš, když si sundáš kombinézu, kalhotky, čůráš a najednou ti lyže začnou ujíždět dozadu a ty vyjedeš s holým zadkem na sjezdovku plnou lidí, ten podle mě nezažiješ ani při potápění se žralokama.

KUŘE!!!

Ve dvaceti jsem se teda nakonec lyžovat naučila, a když jsem loni k Vánocům od Michala dostala prkno, myslela jsem, že nic víc adrenalinovýho, než se na něm učit skoro ve třiceti a ještě s mojí dispraxií (kterou jsem si sama diagnostikovala), už nezažiju. Zřejmě byl zklamanej, že jsem se nečekaně rychle naučila obloučky na obě strany a sjezdovku sjedu bez větší újmy na zdraví, a tak se ve svý touze se mě zbavit rozhodl pro větší kalibr. K třicetinám jsem dostala seskok padákem.

A k tomu mi dal ještě nočník, kdybych se z toho …  Vůbec jsem to nečekala. Když jsem ale ten dárek rozbalila, měla jsem radost. Sice takovou divnou a křečovitou, jakože jeee to je super že se asi zabiju, ale byla jsem ráda, že mě do toho někdo popostrčil, protože sama bych se nikdy neodhodlala. Taky jsem věděla, že mám před sebou ještě pár měsíců života, protože dárek jsem dostala v listopadu, a skákat jsem chtěla, až bude teplo. Přece jen radši spadnu do louky plný kytek, než se rozstřelit o zmrzlou hlínu. Navíc jsem věděla, že to sice adrenalin je, ale můj pohybovej talent v tom naštěstí nijak nenajde uplatnění, takže by to pro mě teoreticky nemuselo bejt zas až tak nebezpečný.

Pak nastalo jaro a Michal nadhodil, že bych si jako už měla vybrat termín. Úplně si sama nechceš určit datum smrti, takže jsem mu řekla, ať mi to zarezervuje on, a vůbec mi to neříká a prostě mě tam jeden den zaveze. A úplně jsem to radši vypustila z hlavy.

A pak si takhle jeden pátek večer Michal vyleze na balkón a něco si tam natáčí, tak vylezu slídit, co že tam je zajímavýho, a najednou na mě namíří kameru a říká: zejtra v 10:30 skáčeš padákem. AHÁÁÁÁÁ!

Dost jsem se lekla, ale pak jsem šla spát celkem klidná, a i ráno jsem byla nečekaně v pohodě. Pořád jsem si říkala, kdy to přijde, kdy se z toho poseru strachy. Jeli jsme do Mladý Boleslavi, cesta v pohodě. Příjezd na letiště, já pořád celkem v klidu. Trochu taková divná křeč, ale hysterie se nekonala. Jediný, co fakt necheš vidět je, jak skládaj ty padáky. Kdybych věděla, že to bude zrovna ten můj, asi bych udělala hysterickou scénu, že to chci složit nějak já nevim, podle pravítka a návodu dle nějakejch norem s kontrolou dvaceti vládních činitelů a komisaře Evropský Unie a zvláštního zmocněnce OSN pro kontrolu správného skládání padáku, páč oni ty lana jen tak halabala přeházej přes sebe, a pak to celý v kupičce nastrčej do toho báglu a jde se, pohoda jazz. Na to koukat nechceš. Musela jsem taky podepsat nějakej papír, kterej jsem radši ani nečetla, páč mi bylo jasný, že se tam píše něco jakože až se rozsekám o komíny boleslavský automobilky, tak to je moje vina, a ještě jim připadne celej můj majetek.

Pak jsem se šla převlíknout do skokanskýho. Nahoře je teplo, není potřeba bejt nabalenej. Říkali oni. Že tam je teplo. Z vlastní zkušenosti o asi hodinu později nevím, jak tam je, teplo nebo zima je to poslední, co při tom volným pádu vnímáš. Paní, co taky skákala, měla na sobě legíny a na ty si chtěla oblíknout ty jejich kalhoty, ale řekli jí, ať si legíny sundá, že jí bude vedro. A ona, že se bojí si je sundat, že co když se při tom volným pádu pokaká, že takhle se aspoň pokaká do svých legín. Good point.

Pak jsem se šla vázat do popruhů. Můj Lojza mi vysvětlil, jak se mám na něj pověsit, až budeme vylejzat z letadla (toho okamžiku jsem se nejvíc bála), mám se prohnout, zaklonit hlavu a nohy ve vzduchu dát za něj, mezi jeho nohy. Já furt celkem klidná.

Nastoupili jsme do strašně hezkýho retro letadla, a dost dlouho jsme letěli nahoru. Když jsem měla pocit, že už musíme dávno v těch 4000 metrech bejt, byli jsme prej teprve v půlce. Já furt tak jako křečovitě klidná. Uklidňovalo mě hlavně to, že každej z těch chlapů má za sebou několik tisíc výskoků (jasně, se mnou to může bejt ten první, co se nepovedl) a že si tam pořád ze všeho dělali srandu. Jediný, čeho jsem se fakt hodně bála, bylo že se při tom letu počůrám, protože jsem šíleně potřebovala, a uplně jsem nevěřila svýmu tělu, až poletí volným pádem. Ta paní měla možná pravdu. Pak už to šlo strašně rychle. Měli jsme s Lojzou skákat druhý. Přikurtoval si mě k sobě, otevřeli dveře, ozvalo ze zabzučení a první dvojice šla na to a my se hned sunuli za nima. Mít víc času si uvědomit, co jdu dělat, tak bych možná malinkej hysterák chytla, ale nebyl na to prostor. Úplně dobře se mi neudělalo, když ty před náma najednou zmizeli někde v prostoru. A my hned lezli do dvěří. A tohle je chvíle, kvůli který to celý prostě musíííííím absolvovat znova. Jak jsme se tak sunuli do těch dvěří, zaklonila jsem dle instrukcí hlavu a ty 4 kilometry pod náma jsem zahlídla jen asi na vteřinu. A najednou jsme padali dolů.

 

Ty pocity fakt nejdou popsat. Napadlo mě asi tisíc věcí v jedný setině sekundy, ale tak nějak hlavně to bylo:“ ty vole doprdele už je to tady je to tady fakt se to děje ty blbko blbá vždyť ty teďka padáš že 4 kilometrů co tě to napadlo ty vole ty padáš ty vole ty padáš ty padáš nepadáš už nějak moc dlouho co to je co je to je šílený šílený asi se pozvracím všichni tady umřem a kde je ten padák???“. Lojza mi řekl, že nejdřív se mám držet těch popruhů, a pak mi poklepe na ruce, ty natáhnu před sebe a budu dělat nějaký posunky do kamery, mávat, ukázat fakáče, a tak. Ha- ha. Když jsme přistáli, tak jsem tvrdila, že jsem se vůbec nebála, že to byla strašná pohoda. Záběry z kamery mě bohužel usvědčily, v očích mám smrtelnej děs a jsem jedna velká křeč. Nebyla jsem schopná ničeho, a na videu je místo mýho flegmatickýho fakáče, kterýho ukazuju jednou rukou, zatímco druhou si dávám před pusu, abych zakryla znuděný zívnutí, vidět jenom ta moje šílená hrůza. Celej ten volnej pád byl zároveň šíleně dlouhej, a zároveň šíleně rychle utekl. Když se otevřel padák, byla to neskutečná úleva a euforie. Moje reakce na videu ukazuje, jakou mám bohatou slovní zásobu, dokola opakuju jenom: ty voleeeee to je hustýýýý doprdele to je hustýýýý ty voleeeeee to je strašně hustý.

Pak jsem ještě dostala padák do ruky a měla jsem ho řídit, ale Lojza to radši zatáhnul za mě,  jsem byla slabá jak moucha, a dvakrát jsme dělali ve vzduchu piruety, u kterejch jsem řvala tak, že to Michal slyšel i dole na letišti. Přistání, kterýho jsem se bála, bylo jako do peřinky a okamžitě, jak jsem pod zadkem cejtila pevnou půdu (hrdinka!), jsem začala ječet, že chci ještě, okamžitě chci ještě. Kdyby mi řekli, že můžu okamžitě zas nahoru, tak tam budu skákat celej den.

 

A určitě do toho ještě půjdu. Sice se budu bát zase, protože se ten padák nemusí otevřít úplně stejně jako poprvé, ale určitě si to víc užiju. Tentokrát budu ve dveřích letadla zírat do hloubky pod sebou, abych si užila pořádnou závrať, a protože už zhruba vím, po jaký době se padák otevře, nebudu snad při volným pádu celou dobu přemejšlet nad tím, jestli už neletíme náhodou moc dlouho a za kolik vteřin se rozmáznem o to parkoviště pod náma. A nebo asi budu. A určitě se předtím nasnídám! Protože mi bylo docela blbě z hladu a jednu chvíli jsem se na tom padáku dost bála, že to hodím dolů. Což se prej stává často. Každopádně, je to zážitek jak kráááva a je totálně nepopsatelnej a nepřenositelnej, to se fakt musí zažít. A přežít.

A já mám za půl roku narozeniny, a už se docela bojim, s čím Michal vyrukuje letos, když ani tímhle se mě nezbavil.

Skákala jsem s Tandemy Kantor a byli fakt skvělý!

Nakonec mě ještě nechali na to krásný letadlo vylízt, a těch pár metrů nahoře na letadle jsem měla větší závratě, než při celým tom seskoku.

A video ze seskoku a moje dlouhý kecy o tom na YouTube je tady:

Budeme strašně moc rádi, když nám dáte sledování, palec nahoru a podíváte se na naše další videa, u kterejch taky dáte palec nahoru. A můžete mě sledovat na insta. Howg.

 

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *